Grand Canyon, jak přespat jednu noc v kempu u Colorado River
Během let, kdy jsem žila v Americe, jsem kromě mého milovaného New Yorku, kde jsem měla tu čest a štěstí bydlet, toužila navštívit i Grand Canyon.
Jednou v druhé půli dubna, jsem dostala neočekávanou dovolenou. Nikdo z mých přátel nemohl nebo nechtěl letět se mnou. Sbalila jsem si tedy stan, spacák, karimatku, koupila jsem si letenky a vyrazila na jeden z mých výletů snů. V plánu jsem měla i sejít dolů a přespat jednu noc v kempu u Colorado River.
Zkušenosti se sestupem dolů do Grand Canyonu
Pokud se se chcete dostat na dno Grand Canyonu, máte několik možností.
- Zaplatit si výlet na mulách a přespat ve Phantom Ranche Lodge, nebo v kempu.
- Druhá možnost je, zaplatit si tour na raftech.
- Poslední možnost je, požádat o Backcountry Permit, neboli povolenku a dole přespat v kempu ve vlastním stanu.
Já jsem jednoznačně volila třetí možnost. O Backcountry Permit se žádá dlouho dopředu, nebo to můžete jako já risknout a přijít ráno v 8 hodin do Backcountry infocentra a čekat na povolenky, které byly zrušeny, nebo si je nikdo nevyzvedl. Vždy jich pár je. Pokud cestujete singl, máte dost velkou šanci ji získat.
Vlastně už samotná cesta byla velmi dobrodružná. Letěla jsem z NYC do LA a odtamtud do Flagstaff, odkud je to cca 90 minut autem na jižní stranu Grand Canyonu. Do LA jsem přiletěla po obědě a letěla jsem posledním letadlem, které do Flagstaff létá. Na přestup jsem měla dvě a půl hodiny. Přesto však můj velký batoh, se stanem a věcmi zůstal v LA.
Říkala jsem si jaké mám štěstí, neboť jsem v USA létala někam cca jednou za dva měsíce a nikdy se mi nic nezpozdilo ani neztratilo. Jednou to tedy přijít muselo a přišlo to samozřejmě zrovna v ten nejméně vhodný okamžik.
Kempování v Grand Canyonu
Když jedete kempovat a stan s báglem nemáte, tak se kempuje těžko. Ale štěstí jsem měla v tom, že v půjčovně aut, už neměli žádné mini economy auto, které jsem chtěla a vyfásla jsem místo toho, dosti prostorný minivan za stejnou cenu. Tím se tedy vyřešilo, kde budu první noc spát.
Přijela jsem hlavním vjezdem na South Rim, neboli jižní okraj Národního parku Grand Canyon. Zaplatila 35 dolarů za vstup a za auto. Nocleh jsem měla zabukovaný v Mather campground. Jedna noc s autem ve stanu stojí 18 dolarů.
Musím říct, že první pohled na Grand Canyon mě zas tak moc nenadchnul. Po tom, co jsem procestovala jihozápad USA jsem si v duchu říkala, že to zas taková pecka není. Ovšem brzy jsem změnila názor.
V horním kempu byla v dubnu večer celkem zima, ale naštěstí jsem měla můj spacák s sebou v příručním zavazadle. Na jaře se teploty na horním okraji pohybují mezi 0 až 17 stupni. Dole ovšem už máte příjemných 13 až 30 stupňů. V létě nezřídka teploty dole vystoupají přes 40 stupňů, takže na výlet dolů je jaro, nebo podzim ideální.
Ustlala jsem si tedy večer v autě a brzy ráno jsem vyrazila do infocentra do fronty na hiking permit. Přišla jsem tam v 7.30 a už přede mnou pár lidí bylo. Ovšem měla jsem štěstí a permit na jednu noc jsem získala.
Pomalu jsem se vracela ke svému autu a v duchu jsem se modlila, ať mi hlavně přivezou ten můj batoh se stanem. Jinak nevím, jak to udělám. Ovšem když jsem dorazila k mému místu, batoh už na mě čekal opřený o auto. Paráda vyházela jsem z batohu všechno nepotřebné a rovnou jsem vyrazila.
Hiking Permit stoji 10 dolarů a dalších 5 dolarů stojí noc v kempu pod okrajem. Auto jsem nechala na parkovišti u Backcountry infocentra odkud jezdí autobusy po celém parku.
South Kaibab a Bright Angel Trail
Hikeři, kteří přespávají dole, většinou volí South Kaibab trail na cestu dolů a Bright Angel trail na cestu nahoru. Tuhle trasu jsem zvolila i já. South Kaibab trail je dlouhý 11,3 km s převýšením 1449 m.
South Kaibab Trail
Cesta je ovšem po celou dobu na sluníčku. Cestou nenarazíte na žádný stín a také žádnou vodu k doplnění. Nabízí, ale tak nádherné výhledy, že se opravdu vyplatí jít tudy. South Kaibab trail je nejrychlejší cesta dolů. Na South Kaibab trail budete míjet muly. Platí zde pravidlo, že v úzkých místech mají přednost ti co jdou nahoru.
Bright Angel Trail
Bright Angel trail je o něco delší. Celkem 12,9 km, ale s o něco menším převýšením, které je 1369 metrů. Na cestu nahoru jsem ho volila hlavně proto, že se tam dá po cestě doplnit voda a také je značná část cesty ve stínu. Příjemné je, že cestou míjíte Indian garden, kde se určitě doporučuji na chvíli zastavit a relaxovat. Osvěžit se zde můžete studenou vodou a pokochat se nádhernou krajinou okolo.
Ale i na Bright Angel trail si určitě vezměte s sebou vodu. Někdy se stane, že trubky jsou zanesené pískem a voda není. I na Bright Angel trail budete míjet muly. I zde platí, že úzkých cestičkách mají přednost ti, co jdou nahoru.
Kempů je pod okrajem Grand Canyon více. Já zvolila Bright Angel a pak zpět nahoru na jižní okraj. Záleží kolik máte času. Můj sen byl zůstat zde déle, dojít další den až k vodopádům a nahoru na severní okraj Grand Canyonu, tak snad někdy příště.
Cesta dolů je rozhodně lehčí než cesta nahoru :-), ale určitě se hodí trekové hole, obzvláště s velkým batohem na zádech. Já jsem šla dolů přes South Kaibab trail až do Bright Angel campground.
Po cestě jsem potkala partičku Američanů ze San Diega, kteří se divili, že jdu sama. A tak jsem cestu dolů, a i zbytek mého dne dole v kempu strávila s nimi. Skoro všude najdete upozornění abyste cestu dolů a nahoru nepodnikaly v jeden den. I tak jsme potkali stovky lidí, kteří to podnikli.
Když jsem ovšem viděla většinu z nich v žabkách, s kabelkami, bez pití a jídla, došlo mi, proč tam ta varování jsou. Cesta dolů mi zabrala necelé 4 hodiny i s přestávkami na focení, svačinky, a hlavně kochání se výhledy.
Grand Canyon – nezapomeňte vodu!
S sebou si určitě vezměte dostatek vody, na South Kaibab trail není žádná pitná voda po cestě. Nedá se nikde doplnit. Až dole v kempu. Určitě nezapomeňte lékárničku a také dostatek jídla. V kempu a v celém parku není možné rozdělávat oheň. Takže vlastní vařič, nádobí a jídlo je nutnost.
Cesta po South Kaibab trail, nabízí nádherné výhledy a je dobře udržovaná, ale je skoro celou cestu na přímém slunci. Trail je 11.3 km dlouhý, převýšení je 1449. Je to nejrychlejší cesta dolů k řece. Toto si už jednou napsala, takže se opakuješ.
V kempu Bright Angel se musíte prokázat povolenkou. Potom si najdete místo, kde můžete postavit stan. U každého místa je velký plechový uzavíratelný koš kam si dáte jídlo na noc, abyste nic neměli ve stanu.
Grand Canyon je místo, kde najdete spoustu veverek a drobných hlodavců, které umí prokousat i batoh. Takže se doporučuje, nemít ve stanu žádné jídlo. Batoh pověste na strom a jídlo dejte do uzavíratelného koše. V kempu v době mé návštěvy nebyl mobilní signál.
Sprchy v Grand Canyonu? Jak pro koho.
Sprchy byste zde hledali marně. Jsou pouze pro ty, co si zaplatily výlet na mulách. Pro nás batůžkáře jsou k dispozici pouze toalety. Ale nijak mi to nevadilo. Zchladit se, nebo spíše otužovat se můžete v Colorado River, která má celoročně 10 stupňů.
Pro návštěvníky je připravený každý den v kempu program, který vedou strážci parku. Tzv Ranger talks, které mají spoustu zajímavých témat od historie Grand Canyonu, přes ekologii, faunu, floru a geologii. Na konci zbude vždy spousta času na dotazy. Určitě doporučuji se zúčastnit, program je zdarma a dozvěděla jsem spoustu zajímavých věcí o historii místa a na konci jsme dlouho debatovali o kempování, zraněných lidí po cestě, pro které musí lítat vrtulník, který vám pak naúčtují apod.
To nejlepší ovšem přišlo nakonec. Tedy výstup nahoru. Další den, pozdě odpoledne mi i odlétalo letadlo, věděla jsem tedy, že musím být nahoře určitě před obědem. Večer jsem se rovnou rozloučila s kamarády ze San Diega, kteří mi dělali společnost.
Ráno jsem vstala brzy, vše sbalila, a ještě před úsvitem jsem vyrazila z kempu. V 5.20 jsem jako první opouštěla kemp. V 5.35 se začalo rozednívat. Odměnou my byly naprosto úžasné výhledy, nikde ani živáčka, přes cestu mi přebíhali divocí zajíci a kozy.
Ačkoliv v Grand Canyonu žijí prý i Mountain Lions, neboli puma americká, je velice nepravděpodobné na ní narazit. Na koho však určitě narazíte jsou drzé veverky, které čekají na jídlo od turistu. Jedna mi skoro prokousala batoh, když jsem byla na toaletě, a nechala batoh venku před toytoykou, takže bacha na ně.
Bylo to opravdu úžasné a jak jsem si na začátku, když jsem stála nahoře, říkala, že mě to moc neohromilo, tak cesta nahoru a dolů bylo to nejhezčí co jsem kdy v USA zažila a viděla. Prvního živáčka jsem spatřila až skoro v půli cesty, byl to běžec, co běžel nalehko dolů a minul mě pak kousek před vrcholem, když běžel nahoru. Neuvěřitelné, zatímco já jsem se pachtila nahoru s batohem on se šel jen tak proběhnout.
Cesta nahoru zabrala cca pět a půl hodiny nahoru jsem tedy došla, ještě před tím, než začalo být velké vedro. Pokud plánujete cestu v létě, doporučuji dostat se nahoru před polednem, kdy slunce praží a na posledních dlouhých kilometrech cesty, prakticky nenajdete stín.
Nahoře jsem našla ještě lehce namrzlé auto. Zatímco teploty nahoře klesaly v dubnu pod nulu, dole bylo i v noci příjemných 25 stupňů. Před cestou jsem si ještě dala sprchu. K tomu, abyste si ji pustili potřebujete čtvrťáky, v době mé návštěvy stála 2,50 $ za 6 minut a můžete si jí zastavit a zapnout, jak chcete.
Pak už mi nezbylo než se naposledy projít po okraji Grand Canyonu, který jsem už viděla úplně jinýma očima. A nakonec vyrazit na letiště na dlouhou cestu zpět do New Yorku.
Autorka: Dita Ptáčková – web www.birdies.cz
Nejen Grand Canyon, ale i další národní parky USA stojí za návštěvu.
