Meteor Crater v Arizoně: největší kráter v USA

Meteor Crater Meteor Crater je kráterem, který vznikl po dopadu meteoritu. Jedná se o největší impaktní kráter, jaký byl kdy v USA objeven.

Americká rada zeměpisných názvů často přírodní útvary pojmenovává podle nejbližší pošty – právě proto se tento impaktní kráter nazývá „Meteor Crater“ – nejbližší pošta se totiž jmenuje „Meteor.“

Tato fotomontáž vám přiblíží jak velký kráter je.

Kráter v Arizoně

Jak se tam dostanu, vstupné, otevírací doba

Nachází se zhruba 69 kilometrů (45 minut jízdy) východně od města Flagstaff v Arizonské poušti (mapa zde). GPS souřadnice na parkoviště je: 35.033207,-111.023406. Cesta vede pro rovné a přehledné dálnici.

Na oficiálních stránkách najdete jak vstupné, tak i otevírací dobu zde.


Kráter v Arizoně

Visitor Center - pohled z parkoviště

Oblast byla původně známá jako Canyon Diablo Crater. Úlomky meteoritu se oficiálně nazývají Canyon Diablo Meteorite. Vědci pak kráter často označují jako „Barringer Crater“ jako poctu Daniela Barringera, který jako první přišel s teorií, že kráter vznikl po dopadu meteoritu. Kráter je v soukromém vlastnictví Barringerovy rodiny skrze společnost Barringer Crater Company, jež o kráteru prohlašuje, že se jedná o „nejzachovalejší meteorický kráter na planetě Zemi.“

Meteor Crater leží v nadmořské výšce zhruba 1 740 metrů. V průměru má kráter zhruba 1 200 metrů, hluboký je 170 metrů a je obklopen okrajem, který se tyčí do výšky 45 metrů nad okolní pláně.

Centrum kráteru je naplněno 210-240 metry sutin ležících na podloží kráteru.



Vznik kráteru

Kráter vznikl zhruba před 50 000 lety v období Pleistocénu, kdy bylo klima na Colorado Plateau mnohem chladnější a vlhčí. V té době se zde nacházely otevřené louky s lesy, které byly domovem mamutů a obřích lenochodů. Oblast pravděpodobně nebyla obydlena lidmi. Prvotní potvrzený záznam o lidském osídlení pochází z doby dlouho po dopadu meteoritu.

Objektem, který kráter vyhloubil, byl meteorit z niklu a železa o průměru asi 50 metrů (55 yardů). Rychlost nárazu je stále předmětem debat. Modelování situace nejprve vedlo k závěru, že meteorit měl rychlost až 20 kilometrů za sekundu (45 000 mil za hodinu), nicméně nedávné výzkumy tvrdí, že dopad byl výrazně pomalejší – konkrétně se mělo jednat o rychlost 12,8 kilometru za sekundu. Vědci jsou přesvědčeni o tom, že asi polovina meteoritu se vypařila během jeho sestupu atmosférou. Energie dopadu činila zhruba 10 megatun.

Drtivá většina hmoty meteoritu se vypařila při nárazu. V kráteru po něm zůstalo jen velice málo.

Meteor Crater
Meteor Crater
Meteor Crater

Meteor Crater dnes

V současnosti je Meteor Crater populární turistickou atrakcí, která se nachází ve vlastnictví Barringerovy rodiny (skrze Barringer Crater Company). Pokud chtějí turisté kráter vidět, musí zaplatit příslušný poplatek. Na severním okraji kráteru se nachází turistické centrum (Meteor Crater Visitor Center), v němž turisté mohou vidět různé exponáty a získat informace o meteoritech, asteroidech, vesmíru, sluneční soustavě a kometách.

Vlajka na dně kráteru

Detailní záběr na staré důlní šachty na dně kráteru. Všimněte si postavy astronauta (v životní velikosti) a vlajky na plotu. Bez dalekohledu je ale zřejmě neuvidíte.

Nachází se zde Americká astronautská zeď slávy (American Astronaut Wall of Fame) a celá řada exponátů – za zmínku stojí například velitelský modul Apollo BP-29, 1406 liber těžký meteorit, který byl nalezen v tamní oblasti nebo úlomky z meteoritu z Meteor Crater (těch se můžete i dotknout). Turistické centrum, původně známé jako Muzeum astrogeologie (Museum of Astrogeology), disponuje i kinem, obchodem se suvenýry a pozorovatelnami poskytujícími výhled na okraj kráteru. Každý den jsou nabízeny také túry po okraji kráteru s průvodci.


Meteor Crater

Na této plošině jsou nainstalovány dalekohledy, kterými si můžete prohlédnout různé části kráteru.


Meteor Crater

Toto je zbytek meteoritu, který kráter vytvořil.


Meteor Crater

Nedávná historie


  • Během 60. a 70. let minulého století v kráteru NASA trénovala astronauty na mise Apollo k Měsíci.
  • 8. srpna 1964 nad kráterem přelétala dvojice komerčních pilotů v letadle Cessna 150. Po překročení okraje kráteru nebyli schopni udržet letovou výšku. Pilot se pokusil nabrat rychlost kroužením v kráteru a následně z něj vyletět, nicméně při tomto pokusu letadlo kleslo, nabouralo a vzplanulo. Často se uvádí, že letadlu došlo palivo, nicméně toto tvrzení není pravdivé. Posádka letounu byla vážně zraněná, nicméně přežila. Malá část trosek, která nebyla odvezena, je viditelná dodnes.
  • Ve filmu Starman z roku 1984 (hrají Jeff Bridges, Karen Allen a Charles Martin Smith), byl kráter cílem protagonistů – mimozemšťan zde měl mateřskou loď.

Meteor Crater

Kliknutím na obrázek si zobrazte panorama v plné velikosti.

Objevení a vyšetřování

Kráter se stal předmětem zájmu vědců poté, co byl v 19. století objeven evropskými osadníky. Původně získal název Canyon Diablo Crater – název byl přenesen z blízkého městečka Canyon Diablo v Arizoně (nacházelo se 19 kilometrů severozápadně od kráteru, v současnosti je toto město opuštěno). Vznik kráteru byl nejprve připisován sopečné činnosti. Toto tvrzení bylo založeno na tom, že San Franciské vulkanické pole se nachází jen 64 kilometrů západně.

Rezavě zbarvená plocha na opačném (jižním) okraji je místem, kde proběhla poslední snaha o vytěžení pozůstatků meteoritu (těžba probíhala v roce 1929). Vědci jsou totiž přesvědčeni o tom, že právě do těchto míst dopadla většinu objemu tělesa.



Grove Karl Gilbert

V roce 1891 Grove Karl Gilbert, vedoucí geolog US Geological Survey, zkoumal kráter a došel k závěru, že jeho vznik byl zapříčiněn explozí sopečné páry. Gilbert měl za to, že kdyby zde dopadl meteorit, v oblasti by se nacházely jeho úlomky. Gilbert předpokládal také to, že v případě dopadu meteoritu by byla jeho velká část pohřbena v kráteru, což by vedlo k velké magnetické anomálii. Gilbertovy kalkulace ukázaly, že objem kráteru a sutiny na jeho okrajích byly zhruba ekvivalentní, takže zde nemohla být hmota hypotetického meteoritu (což ještě podložil skutečností, že na místě se neobjevily žádné magnetické anomálie). Gilbert tvrdil, že nalezení drobných úlomků meteoritu na okraji kráteru bylo pouhou náhodou. Své závěry tento geolog publikoval v rámci série přednášek. V roce 1892 byl pak Gilbert mezi prvními, kdo přišel s tvrzením, že krátery na Měsíci nebyly způsoby sopečnou činností, ale spíše dopadem cizích těles.


Meteor Crater

Z budovy návštěvnického centra jsou výhledy do dalekého okolí kráteru.

Daniel Barringer

V roce 1903 těžařský inženýr a byznysmen Daniel M. Barringer přišel s teorií, že kráter vznikl po dopadu velkého kovového meteoritu. Barringerova společnost Standard Iron Company pak v témže roce získala oblast o rozloze 640 akrů (2,6 kilometrů čtverečních) kolem kráteru do svého vlastnictví. Oblast byla rozdělena do čtyř kvadrantů – Venuše, Mars, Jupiter a Saturn. V roce 1906 pak byla v blízkosti kráteru postavena pošta s názvem Meteor, podle které kráter později získal název.

Standard Iron Company provedla v letech 1903-1905 výzkumy ohledně původu kráteru. Po dokončení těchto výzkumů došla k závěru, že kráter skutečně vznikl vlivem dopadu velkého tělesa. Barringer a jeho partner – matematik a fyzik Benjamin Chew Tilghman – zdokumentovali nalezené důkazy, které následně v roce 1906 předložili US Geological Survery a publikovali je ve sborníku Akademie přírodních věd (Proceedings of the Academy of Natural Sciences) ve Philadelphii.

Barringerovy argumenty se ale setkaly s nedůvěrou, jelikož v dané době se vědci negativně stavěli ke zvážení role meteoritů v zemské geologii. Barringer však trval na svém a rozhodl se svou teorii podložit tím, že najde zbytky meteoritu. Když byl kráter poprvé objeven, okolní pláně pokrývalo asi 30 tun velkých oxidovaných meteorických fragmentů. To Barringera vedlo k přesvědčení, že převážná část meteoritu se skrývá pod dnem kráteru.

Dopadová fyzika ještě v té době nebyla dobře pochopena, takže Barringer si nebyl vědom toho, že většina meteoritu se vypařila při nárazu. Následně strávil celých 27 let snahou o nalezení velkého kusu meteorického železa. Kopal až do hloubky 419 metrů, nicméně nikdy nezaznamenal žádný velký nález.

Barringer, jež byl jedním z investorů, kteří v roce 1894 vydělali 15 000 000 USD v stříbrném dolu Pearce (Arizona), měl pro železnou rudu připraveny ambiciózní plány. Z velikosti kráteru usuzoval, že meteorit měl zhruba 100 milionů tun. Odhad současných vědců (300 000 tun) je tak pouhými třemi desetinami Barringerova troufalého odhadu. Železná ruda typu nalezeného v kráteru tehdy měla hodnotu 125 USD za tunu, takže Barringer hledal žílu, která v roce 1903 měla hodnotu přesahující miliardu dolarů (kdyby ovšem existovala).

Nehledě na Barringerovy nálezy a další vykopávky skepse geologů pokračovala až do roku 1950, kdy planetární věda „dospěla“ a vědci byli schopni lépe pochopit proces tvorby kráterů. Barringerovu teorii podpořil například profesor Herman Leroy Fairchild, který byl jedním z prvních podpůrců teorie tvorby kráterů dopadem meteoritů.

Barringerova teorie ale byla potvrzena až v roce 1960, kdy ji podpořil výzkum vědce jménem Eugene Merle Shoemaker. Klíčovým objevem bylo to, že v kráteru se nacházely minerály coesit a stishovit – jedná se o vzácné formy oxidu křemičitého, jež se na planetě vyskytují pouze v křemenných horninách, které byly vážně šokovány okamžitým přetlakem. Tento přetlak nelze vytvořit skrze sopečnou aktivitu, jediným známým mechanismem jeho tvorby je právě dopad meteoritu (či jaderný výbuch).

Shoemakerův objev je považován za první definitivní důkaz mimozemského vlivu na zemský povrch. Od té doby byla po celém světě identifikována celá řada kráterů. Meteor Crater i přesto zůstává jedním z nejvíce vizuálně impozantních kráterů vůbec (zejména kvůli své velikost, mládí a absenci vegetace v dané oblasti).